Tradiční plemena

Ardenský bouvier

Vždy byl nazýván ardenským hlídačem stád, a šlechtěn s ohledem na toto využití. Plemeno bylo pojmenováno podle své schopnosti hlídání a ovládání stád v této oblasti, spíše než podle fyzického vzhledu. Drsné klima, tvrdá práce, obtížný terén a chudoba regionu - to vše přispělo k formování tohoto plemene. Jen ti nejvytrvalejší a nejodolnější jedinci z omezeného chovu byli v 19. stol. drženi k hlídání stád, především mléčných krav a ovcí, ale také prasat a koní.

V dnešní době ho v hospodářství budeme jen těžko hledat. Před lety jsme měli možnost potkat v tu dobu (dnes jsou v ČR 2 Ardeni) jediného zástupce plemene na sportovním pasení. V některých státech je jim i sportovní pasení zakázáno. 

Australská kelpie

Kelpie pochází ze skotské pracovní kolie, přivezené do Austrálie prvními skotskými přistěhovalci, kteří si své psy brali z Evropy s sebou. Nedávno Australané vyvrátili DNA testy podíl dinga na pouhá čtyři procenta a naopak přiznali i určitý význam na vzniku plemene původním pracovním německým ovčákům. Prvopočátky byly zcela živelné a docházelo v podstatě ke spojování vynikajících pracovních psů , bez ohledu na jejich vzhled, ovšem s hlavním důrazem na vlohy a povahu. Proto lze vysledovat určité rozlišnosti v daných liniích.

Plemeno získalo velmi rychle oblibu u australských farmářů jako vynikající ovčácký pes s vysokými schopnostmi k výcviku a oddaností ke svému pánovi. Dokáže za jediný den naběhat až padesát kilometrů, kličkuje při tom sem a tam a řídí přesuny obrovských stád. Jsou to psi energičtí, neúnavní, rychlí a inteligentní workoholici. Charakteristikou kelpie je soustředěný pohled a štěkání ve vysokých tóninách, které činí ze psa vynikajícího pomocníka při pasení mnohočetných stád ovcí nebo dobytka. Kelpie pracuje tak horlivě, že když se ovce semknou k sobě, přebíhá jim po hřbetech.

Dnes v Evropě rozlišujeme AKE a WK, jsou to zkratky pro australskou kelpii a working kelpii. Původně byla kelpie chována jako jediné plemeno, avšak v 30. letech 19. století se začaly zhoršovat ovčácké schopnosti výstavních psů, až nakonec došlo k rozdělení na pracovní a výstavní kelpii. V ČR máme zastoupeny především jedince AKE a pár jedinců WK. Kelpie s dobrou vlohou využívá k pasení oko a její styl se má podobat bordercolii. Styl práce AKE a WK je v některých aspektech odlišný. Do roku 2017 kelpie soutěžily v CS stylu. V dnešní době jsou u nás kelpie na farmářskou práci využívány ojediněle.  

Australský honácký pes

Jak naznačuje název plemene, jeho hlavní funkcí byla kontrola přesunů stáda dobytka jak v otevřených, tak i uzavřených prostorách. Plemeno bylo šlechtěno z divokého dinga především pro jeho houževnatost v nerovném terénu a zvládání vysokých teplot v Austrálii. Stádo vede kousáním do spěnek kopyt nebo do ocasu. 

U Australského honáckého psa nejdeme od minulosti k současnosti příliš daleko. Stále se využívají na farmách a rančích a to po celém světě. Není těžké najít je v hospodářství ani v České republice. Jsou využívání pro manipulaci s dobytkem, skotem i drobnou drůbeží. 

Bearded collie

Bearded collie není typicky ovčácké plemeno, ale že do značné míry "fungovala" jako pes honácký a částečně i obranný. Beardie nebyla psem pouze k ovčím stádům, ale většinou pracovala s polodivokým skotským dobytkem .

Takže hurá do Skotska. Na skotské vrchovině se ovce většinou zdržují v malých skupinkách po dvou až třech kusech často od sebe značně vzdálených. Úkolem Bearded Collie je přihnat samostatně stádo z hor. Věřte, že to není nijak snadné poslání. Pes je nucen vyhledávat samostatně se pasoucí skupinky a shánět je do stáda.. A to vše bez pomoci ovčáka, který tam vůbec není. Je jasné, že v křovinaté a málo přehledné krajině se toto vše odehrává za neutuchajícího štěkotu.

Co z toho plyne pro moderní sportovní pasení? Především - Bearded Collie pracují hlasitě a celkově se práce Bearded Collie jeví jako nátlakovější, méně uhlazená a celkově poněkud "divočejší".

Beauceron

Beauceron vznikl z původních pasteveckých psů, matinů, jejichž posláním bylo hlídat stáda před vlky a medvědy. Tito psi stádo hlídali, ale nepopoháněli. Poději se k další práci vybírali psi, kteří uměli stáda ovcí a skotu nejen hlídat, ale i vést, což bylo velmi efektivní.

I v současné době se Beauceroni občas využívají pro práci se zvířaty, dobře se uplatní zejména na větších stádech, a to jak u ovcí, tak u skotu. U mnoha Beauceronů přetrvala vloha pro pasení, i když se v předešlých generacích této práci nevěnovali. Ačkoli Beauceroni rádi tlačí stádo v těsné blízkosti a zachování vzdálenosti se musí učit, bývá jejich práce s ovcemi instinktivní a hladká. 

Belgický ovčák 

Ovčáci podobní belgickým ovčákům se v Evropě vyskytovali již kolem roku 1650. Byli to středně velcí psi, odolní a přizpůsobiví drsným podmínkám, nenároční na stravu, dychtiví pracanti. Jejich úkolem bylo přesouvání velkých stád ovcí nebo krav a ochrana dvora.
Později se vymezily čtyři variety, které známe dnes:
malinois - červenohnědý krátkosrstý
tervueren - šedý nebo červenohnědý, dlouhosrstý
groenendael - černý, dlouhosrstý
laekenois - šedý nebo červenohnědý, hrubosrstý

V dnešní době jsou belgičtí ovčáci všestrannými psy, se kterými je možné dělat takřka kterýkoli sport, od sportovní kynologie přes dogdancing až po pasení.

Belgický ovčák Laekenois byl zpočátku nazýván "Chiens de Brie" nebo "Vieux Berjoz". Své jméno dostal po zámku Chateau de Laeken, jenž byl často navštěvovaný královnou Henriettou. Zde tito psi pracovali se stádem ovcí a hlídali prádlo na loukách, kde se sušilo.

Jeho historie začíná u společného předka všech čtyř variet belgického ovčáka, psa Vos Laeken, který se narodil v roce 1885 a byl plavé barvy. Vos byl zakoupen od obchodníka s dobytkem v oblasti Boom, jenž ho získal od pastýře Jana Baptist Jansena, který žil ve městě Laeken v Belgii. Byl znám jako "kousavý pes", což nesvědčilo o jeho agresi, nýbrž o tom, že byl skvělým hlídačem. Vos byl připuštěn s krátkosrstou žíhanou fenou jménem Lieske (později Liske Laeken). Z tohoto spojení se pak mimo další narodili krátkosrstí psi, jenž sehráli důležitou roli nejen v chovu malinoisů, ale následně i holandských ovčáků a bouvierů.

Laekenois je nejméně známým a taktéž nejméně chovaným typem belgického ovčáka, přestože je to jeho osobnost, jenž bezpochyby vyčnívá nade všechny variety. I přes fakt, že potřebuje být součástí rodiny, je velmi samostatný, sebevědomý, adaptabilní a temperamentní.

Řadí se jednoznačně mezi všestranná plemena, která mohou dělat téměř cokoli. A i když na přelomu 19. a 20. století patřil k nejpopulárnějším ovčáckým psům, dnes už ho u stáda téměř nezahlédneme. Jeho vrozená schopnost hlídat stádo ovšem přetrvává dodnes.

Bílý švýcarský ovčák

Historie pracovní upotřebitelnosti Bílého švýcarského ovčáka je naprosto stejná jako u německých ovčáků. Veškeré pracovní předpoklady bílých ovčáků pochází z této doby. Plemeno nebylo nikdy cíleně šlechtěno pro práci. Na přelomu 18. a 19. století začala být větší potřeba ovčáckých psů pro pasení ovcí. V této době se převážně využívaly skotské kolie, ale Němci raději dali přednost vlastním psům z místních zdrojů. Do chovu vybírali ostražité, dobře ovladatelné, práceschopné jedince, kteří byli otužilí, temperamentní s pevnými nervy. Časem se měnila situace a německý ovčák se ukázal jako skvělý všestranný pes. Bílí a barevní ovčáci byli oficiálně odděleni až roku 1968. V Tomto roce bylo v evropském standardu zaneseno, že bílá barva je nežádoucí a nepřípustná. Naštěstí chovatelská základna v USA a Kanadě byla už natolik silná, že to neznamenalo zánik plemene BŠO. Ale od této doby bylo s BŠO cíleně cvičeno pouze výjimečně a spíše na rekreační úrovni. Bohužel nemáme žádné historické prameny ohledně pasení s BŠO. Naštěstí vloha přetrvala i přes mnoho generací, kdy byli bělouši skvělými společníky svým lidem a vloha nebyla nijak upevňována. 

V České republice se pasení s Bílými švýcarskými ovčáky věnuje zatím intenzivněji pouze několik jedinců a začínají teprve psát svou novodobou historii. Klub bílého ovčáka má své bodovací tabulky a již mají prvního Mistra pasení KBO. Bělouši jsou u ovcí velmi vnímaví a se zkušeným psovodem dělají rychlé pokroky. Díky mírnější povaze oproti Německým ovčákům mají velmi dobrý cit a umí pracovat s tlakem. Někteří jedinci dokáží být velmi tvrdí a je potřeba toto hned v začátcích podchytit. Majitelé běloušů doporučují nezačínat na vlastní pěst, ale začít se zkušeným trenérem. Je těžké popisovat obecné charakteristiky využitelnosti plemene, když se pasení u nás věnuje opravdu málo psů. Snad se pasoucí základna plemene bude i nadále rozšiřovat.  

Briard

Plemeno bylo vyšlechtěno a vybráno pro farmářskou práci, díky svým schopnostem strážit stáda a ochraňovat je před medvědy, vlky, rysy a liškami. Později začal stáda i převádět z pastvin. Briard byl stálou součástí stáda, strážil ovce ve dne i v noci. Využíván byl k práci s velkými stády 500-1000 ovcí ve stádě.

V současné době se především díky své dlouhé srsti k farmářské práci téměř nevyužívá. Ovšem čím dál tím víc se těší oblibě sportovního pasení a jejich přirozená vloha se pouze zřídka vytrácí.

Flanderský bouvier

Bouvier nejen stádo naháněl, ale i ochraňoval. Chránil také majetek, pomáhal tahat vozíky s mlékem a sýrem, otáčet mlýnské kameny a hlavně byl společníkem celé rodiny. Stejně jako kelpie u ovcí, tak i bouvier vynikal specifickým stylem pasení stád skotu - pro zvýšení tlaku naskakoval kravám na hřbet. Bohužel k stále menšímu počtu stád skotu se Bouvier musel adaptovat i na jemnější styl práce se stádem ovcí.

V současnosti při návštěvě Holandska nebývá výjimkou spatřit Bouviery na farmách s hospodářstvím. Bouvier je ideální volbou, zvládá ohlídat hospodářství i manipulaci se stády za pomocí farmáře.

Holandský ovčák
krátkosrstý, dlouhosrstý, hrubosrstý

Holandský ovčák, jak název napovídá, pochází z Nizozemí a jeho původním posláním je plnit roli farmářského psa - hlídat ovce, aby se pásli mimo pole s úrodou, vést je po cestách na pastvinu a zpět. Na farmě pomáhal při dojení krav, hlásil nezvané hosty, pomáhal tahat mlékařské káry. Kolem roku 1990 zmizela z Nizozemí většina stád ovcí a holandský ovčák díky své všestrannosti našel uplatnění v jiných odvětvích - armáda, policie, asistenční psi a psi vodící, aktivní rodinní společníci a různé kynologické sporty. 

I přesto se v plemeni udržela velká míra vlohy pro práci s ovcemi a v současné době se stále víc lidí po celém světě věnuje se svým holanďanem pasení. Jejich tradičním stylem práce je vedení velkých stád (pár set kusů), stejně jako německý ovčák, ale zvládají pracovat i s malými stády čítajících pár ovcí. Jak se říká v zemi původu: pokud holanďan pracuje (u ovcí), tak pracuje a je velmi těžké ho zastavit. 

Holandského ovčáka můžete potkat ve třech kabátech: krátkosrstém, dlouhosrstém a hrubosrstém, avšak vždy by měl být žíhaný. Jednotlivé rázy se liší i povahou, proto je dobré se s nimi velmi dobře seznámit, než si nějakou pořídíte jen podle vzhledu.

Chodský pes

Chodský pes patří mezi nejstarší česká plemena. Historické prameny z 9. - 10. století a následně ze 11. století z doby vlády knížete Břetislava I. hovoří o věrném doprovodném ovčáckém psu menšího vzrůstu. Zmínka o těchto psech je i v Dalimilově kronice. Více je však popisováno až ve století třináctém, kdy docházelo ke germanizaci Českého lesa. V období, kdy Chodové chránili zemské bavorsko-české hranice, hory a lesy, byli doprovázeni menšími houževnatými ovčáckými psy, kteří byli výbornými hlídači, střežili také stáda dobytka a pomáhali při pasení. Tyto dlouhosrsté ovčácké psy, věrné pomocníky Chodů, zmiňuje ve svém díle "Psohlavci" i spisovatel Alois Jirásek a o chodském psu psal ve svých vzpomínkách i Jindřich Šimon Baar.

Chodský pes při pasení překypuje obrovským temperamentem, chutí do práce, je neúnavný a máloco jej dokáže zpomalit, takže to s ním někdy není úplně jednoduché. Choďáci bývají spíše tvrdší, mívají velký tlak na ovce a někteří mají tendence štípat. Nebojí se ani drsnějších kusů dobytka a není pro ně problém dostat stádo z míst, kam se měkčí psi bojí. Nejvíce jim sedí farmářská práce, která jim dává smysl. Velice rádi převádějí velká stáda - čím více kusů a kilometrů, tím je choďák spokojenější. Kdo choďáka u ovcí zvládne, získá neskutečně pracovitého pomocníka, který by radši padnul vyčerpáním, než aby odešel od práce.

Krátkosrstá kolie

Raný původ kolií není přesně znám. Když Římané obsadili Británii, přivezli s sebou ovce a hlídací psy. Tito se křížili s místními ovčáckými psy a položili tak základ prakticky všem anglickým ovčáckým plemenům, nejen krátkosrsté kolii. Název kolie vznikl zřejmě od používání těchto plemen k pasení ovcí plemene coalley (pro tyto ovce byla typická černá hlava). Psy pasoucí tyto ovce proto nazývali coalley dogs, později coaelly, pak colly a nyní KOLIE. Stejné pojmenování se tedy dostalo různým psům proto, že konali stejnou práci.

Jisté je že předkové dnešní kolie byli běžnými domácími psy obyvatel Skotské vrchoviny. Sloužili též jako psi hlídací. Toto plemeno se formovalo v obtížných podmínkách a pro vynikající vlastnosti ovčáckého psa bylo rozšířeno i do Anglie.

I přes nedostatečné záznamy není pochybností, že krátkosrstá kolie (KK) pochází z těchto původních ovčáckých psů.Kolie má ale dnes uplatnění spíše jako společenský pes, i když se stále řadí mezi psy ovčácké. Málokterá kolie vykonává své původní poslání - pasení ovcí.
Přesto však má kolie v sobě vlohy pro pasení stád, i když už třeba celé generace nebyla k pasení ovcí používána. Pokud nemá možnost tuto vlohu uplatnit při pasení, snaží se alespoň udržovat jiná zvířata v hejnu např. slepice, kachny atd. 

Louisianský leopardí pes

Catahoula u nás známý spíše jako louisiánský leopardí pes je všestranné, vizuálně atraktivní pracovní plemeno, které je z USA a jeho domovskou základnou je stát Louisiana. Cílem místních farmářů a rančerů bylo vyšlechtit všestranného psa k samostatné práci na farmách a rančích, která spočívá nejen ve střežení farem, ale primárně v samostatné práci s polodivokým dobytkem a při lovu. Ve své domovině je stále za zmíněnými účely šlechtění aktivně využíván. V rámci Evropy však ve velmi omezené míře a spíše se tu hledají činnosti, kde by mohl uplatnit své schopnosti. Jak již bylo zmiňováno z jeho hlavních činností je vyhledat a zahánět zpět hovězí dobytek, který se oddělil od stáda, shánět stádo dohromady a udržet je na místě do příchodu honáka, oddělovat jednotlivá zvířata či skupiny od stáda. Způsob práce LC spočívá v tom, že převážně pracují v přední části stáda, které svým obíháním nutí k přesunu, přitom si pomáhají štípáním a štěkáním. Při práci se stádem jsou schopni kooperovat ve smečce i s koňmi a jezdci. Způsob práce se promítá i do lovu, kdy vystopují nejen divoká prasata, které se snaží udržet na místě obíháním, napadáním a hlasitým a trvalým štěkáním do příchodu lovce. Přestože je šlechtěn k samostatné práci tak je velmi úzce navázán na svého člověka. 

LC je velmi inteligentní pes, který je schopen pochopit i odlišný způsob práce s ovcemi, vlaštovky existují, i když tady by mu více vyhovovala práce s neochozenými ovcemi na farmách, kde spíše uplatní to k čemu byl po generace šlechtěn, než "sportovní" forma pasení. 

Německý ovčák

Německý ovčák, byl v minulosti nejvíce využívaným ovčáckým psem ,u velkých stád ovcí. Jeho předností, byl výrazný ochranný pud, samostatnost v práci u stáda, učenlivost, radost z práce a sebejistota, při nezvyklém vlivu prostředí. Velkou výhodou, byla především vytrvalost, díky lehkému a plynulému pohybu v klusu. Jeho prací, bylo hlídání pasoucího se stáda, přehánění na ostatní pastviny, přes jiné vegetace, různé přírodní překážky, mosty a cesty, kde byla využita, jeho oddanost a výborná komunikace s člověkem. 

V zemi svého původu, se Německý ovčák stále ještě využívá k pasení. U nás už jen výjimečně. Německý ovčák je jedním z nejoblíbenějších plemen psů na světě a díky jeho všestrannosti, je prakticky použitelný kdekoliv. Při důsledném vedení a dostatečném množství každodenního vyžití, je i výborným rodinným psem. 

Pyrenejský ovčák

Je malý pastýřský pes pocházející z Pyrenejí a byl psem obyčejných lidí. Podle Francouzů má schopnosti doprovázení, vedení a shánění, jako žádná jiná rasa. Používal se k práci s ovcemi, kozami i kravami. Tradičně pracoval ve vysokých horách, prázdném a nepřístupném terénu, musel být iniciativní a často i sám. Jeho povaha je tedy vůči cizím poměrně nedůvěřivá. Bylo důležité důvěřovat svému pánu. Což také znamená že je extrémně citlivý na psovoda, jeho reakce a hlavně psychickou kondici. Navíc je velmi intuitivní, což vyžaduje psovodovu plnou pozornost. Navzdory malé velikosti a rozkošnému zevnějšku je pyrenejský ovčák: "krabice dynamitu", která může náhle vybuchnout. 

V současnosti se PO používá v praxi málo. Bohužel i u tohoto plemene došlo k tomu, že bylo šlechtěno na krásu (srst). Nicméně ve Francii roste zájem o jedince na letní pastviny, na Korsice je používají chovatelé koz a pak přibývá lidí, kteří se věnují pasení pro "radost". 

Slovenský čuvač

Dříve označován také jako Tatranský čuvač, se po staletí osvědčil jako dobrý ochránce, hlídač a průvodce, stejně jako ovčácký pastevecký pes, také jako hlídač dobytka, drůbeže i jiných domácích zvířat, i při hlídání stavení. Při každodenní práci v horách se využíval k převedení stáda a jeho střežení před zloději i šelmami.

V současné době se jako ovčácký pes využívá jen občas. Stále se používá jako ochránce stáda a to nejen na Slovensku. Velkou oblibu získává ve sportovním pasení, kde je vidět jeho přirozený instinkt a cit pro jemnou práci zvláště s jehňaty.

Šeltie

Ačkoliv název tohoto plemene - shetlandský ovčák - přímo vypovídá o účelu šlechtění, nebylo to tak jednoznačné. Od začátku 20. století, čili od vzniku tohoto plemene, nebyly šeltie původně chovány pro práci na farmách, ale jejich předchůdci (původní domácí psi na Shetlandských ostrovech) na farmách pracovali, a to většinou v drsných podmínkách skalnatých hor ostrovů. Tito psi vznikli křížením kolií, border kolií a místních shetlandských psů. Po každém podědili část - po kolii vzhled, po místních psech tvrdost a nenáročnost a po border koliích schopnost práce se stádem. Šeltie byla a je vhodná pro práci u hospodářských zvířat a nejvíce se osvědčila pro práci s menšími zvířaty. Za trochu jídla byla ochotna hlídat celé dny stádo na pastvině. Šeltie byly dováženy na farmy, aby zde pomáhaly s každodenní prací okolo zvířat a ulehčili tak práci člověku. 

V dnešní době šeltie nahradily převážně border kolie a vidět šeltii při reálné práci je už výjimkou. Dnes ji tedy můžeme vidět pracovat se stádem alespoň na závodech pořádaných pod záštitou FCI, a zde šeltie stále častěji konkurují ostatním ovčáckým plemenům na nejvyšší úrovni. Se šeltiemi se u ovcí velmi dobře pracuje, mají silný instinkt, který se dobře koriguje, a není potřeba vyvíjet na psa větší tlak. Naopak, šeltie vyvíjí dost velký tlak na ovce z blízké vzdálenosti, tudíž je potřeba naučit psa tento tlak ovládat a nepoužívat ho soustavně.

Šiperka

Původ šiperky se datuje do 17. Století. Šiperka pochází z Belgie a název tohoto plemene znamená ve vlámštině "malý lodník" asi proto, že bývali pomocníkem na lodích námořníků jako vynikající lovci myší, krys, krtků a dalších škodných. V 18. století se úplně přestala používat jako pomocník na lodi a její hlavní využití bylo jako domácí hlídač, hubitel krys a hlídač ve stájích.

V současné době působí šiperka nejvíce jako aktivní rodinný společník, ovšem najde se i pár desítek úspěšně sportujících jedinců, zejména ale v agility či klasické poslušnosti. Šiperek, které se věnují pasení je po celé Evropě velmi málo. V Česku jsou pouze dva psi, kteří mají složenou vyšší zkoušku než NHAT. Je to ovšem úžasně inteligentní ale někdy i tvrdohlavý pejsek. Ví, co je potřeba, je jí jasné, kde má být, aby ovce držela pohromadě. Má přirozený balanc a nahání ovce stále k sobě. Když je ovce protivná a otočí se proti ní, bez problému jí vysvětlí, že šéf může být klidně malý. Na druhou stranu občas člověk musí pracovat s její obrovskou chutí, kdy do ovcí pak střílí, tlačí je pod nohy a není pak možné s ovcemi normálně manipulovat. Dále je pasení se šiperkou samozřejmě kvůli její velikosti značně ztíženo. Má menší tlak na ovce, proto se často musí držet velmi blízko, někdy až přímo mezi ovcemi, což jí snižuje přehled o tom, co se děje na druhé straně stáda. Také často špatně vidí na hůl, proto jsou důležité hlasové povely a řeč těla. Ale vidět mezi ovcemi tohle malé černé stvoření je prostě paráda.

Welsh corgi

Welsh corgi je plemeno pocházející z jihozápadního Walesu ( Pembrokshire a Cardiganshire). Historie corgi je velmi dlouhá (3 000 let). Předpokládá se, že corgi přišli na britské ostrovy se starými Kelty. Psi to byli původně hlídací, později začali pást dobytek a posléze se stali psy honáckými.

Welsh corgi tvoří dvě plemena - cardigan a pembroke. Podle pověsti tato samostatná plemena vznikla, když se rozhádali Pembročtí s Cardiganskými a přestali mezi sebou psy množit. Zdá se, že cardiganům se vyhnulo křížení s jinými plemeny (na rozdíl od pembroků) a jsou tedy plemenem původnějším. Na dvě samostatná plemena byli corgi oficiálně rozděleni ve 30. letech minulého století.

Corgi byli používaní hlavně k přehánění dobytka - hnali před sebou skot a neváhali kousáním popohánět pomalá zvířata. Údajně také nekompromisně chránili přeháněné stádo před cizími psy a jiným nebezpečím.

V současnosti jsou corgi využíváni k pasení jen málo, a to převážně cardigani. Pembroci se stávají spíš společenským plemenem. Bohužel, zkouška vloh není požadována k uchovnění. Ovčácká vloha se tedy z plemene pomalu vytrácí a je jen otázkou času, kdy zmizí.